Básně
Marie
Sbírka básni
Je ráno.
Je ráno, když kapky rosy padají,
je ráno, odrážející se sníh v jeteli,
je ráno, voda v potoce je svěží,
je ráno, kdy na palouku tančí srnka v neděli.
Již svítá a ze tmy světlo vystupuje,
světlo, které se rozetíra jako jemný koberec,
přišla jsi, aby kolem tebe kvetlo,
v trávě je kousek nebe.
je ráno, kdy stoupá jemný pyl,
je ráno, strom kvete jemným květem,
je ráno a nebesa se sklánějí.
Na palouku se stromy k zemi sklánějí,
a milá, růže z keře shání,
přišla, aby mněla pocit štěstí,
netušila, že se žene do neštěstí.
Je ráno, dům jak malovaný je,
je ráno, a zahrada je plná včel,
je ráno, růže u okna uvadá,
je ráno a čirá voda ztéká z ní.
Dívka růži z keře odnímá,
slavík píseň v sobě ukrývá,
svět lásku a mír přináší,
jako jemné a voňavé bodláčí.
Je ráno, slunce proniká tmou,
je ráno, květy voní stále víc,
je ráno, nenech se prosit a buď mou,
je ráno, růže ve tvých vlasech ukazuje druhý líc.
Usaď se růže jemná,
ty vůni skrytou máš,
holoubek na slamníku vrká,
a ty chodíš, jako by duše pukla v nás.
Je ráno, semínko s probouzí,
je ráno, strom odhazuje letní krásu,
je ráno, voda jako harfa zní,
je ráno a ty se díváš do pásu.
Vzplálo srdce tvoje k cizinci,
ten druhý se z okna dívá,
světlo ve tvé světnici,
na ostří se dívá.
Je ráno a rosa stále usychá,
je ráno, vrátka se větrem míhají,
je ráno, petrklíč léto uvítá,
je ráno, a vítr se do hor zamyká.
Přistupuj pomalu k plameni,
cizinec nocleh nabídne,
nenech se prosit a vyslechni,
štěstí se zde ukrývá.
je ráno, na zahrádce plno květů,
je ráno, a štěstí klíč ti nabídne,
je ráno, kolem domů je plno stromů,
je ráno, když smrt ti ruku nabídne.
Stále žiješ v pokoušení,
vždyť ty jsi pro něj jediná,
podívej se za sebe a náruč cizince tě přivítá,
láskou svou tě objímá.
Je ráno, sní jenom o tobě,
je ráno, čeká stále na tebe,
je ráno, lásku k tobě ukrývá,
je ráno, hrdlička k němu přisedá.
Nenech jej trpět, miluje,
lásku svou ti nabízí,
sundej si závoj, usměj se,
a nikdy tě neztratí.
Je ráno, večer se blíží,
je ráno, tvé sny vyplňuje,
je ráno, vlaštovka se na tě dívá,
štěstí a láska je nedopita.
Hvězda
Láska se vlila,
mladík vstal,
a hvězda zářila,
ona žije dál.
Přišel blíž a políbil,
cítila teplo, krásu světa,
nepřišel aby odsoudil,
je růže rozkvetlá.
Vstoupila na zem,
dívka v hvězdu procitla,
dítě v trávě zmiji hladí,
bosá na keř utrhla.
Uchopil padlou hvězdu,
natáhl ji k nebesům,
proměnila se v krásnou dívku,
a ústa její políbil.
poupě nové v zrcadle,
strom roste ve skálách,
dům stojí v květinách.
Hvězda se proměnila v dívku,
oči její záři víc,
chlapec vidí vodopád,
slavík mrtvou hladí dál.
Vstala, oheň rozlila,
voda stojí jako sloup,
nedokáže zabít srdce,
hvězda klíčí stále dál.
Obraz na stěně je slabý,
dům okna má,
děti si veselé hrají,
jenom oni tančí dál.
Natahují ruce živé,
přešlo suché období,
jak dvě břízy naklání se,
šťastný výraz ve tváři.
Kouzlo hvězdy stále sílí,
mladík touží poznat lásku,
v dívce, jenž mu připomíná hvězdu,
hrdlička je bez peří.
Snáší se dnes teplý sníh,
za okny je temný den,
nebe čisté, prostřené,
hvězdu svojí volá již.
Ona touží zůstat zde,
v hvězdný dým se promění,
mladík kvítí zasadí,
láskou k chlapci plane.
Přistup dívko, obraze,
hvězda stoupá, svítí již,
duch hvězdy, ženské tělo,
laň u keře stojí blíž.
Dívka svojí hvězdu má,
duše splyla s obrazem,
nebe jasné měsíc výš,
bránu svou ji zavírá.
Oči jasné jako oheň,
harfa lásku odkrývá,
smích ji z tváři neodpadne,
děti k růži naklání se.
Dotkni slunce, hvězda spala,
ráno přišlo, není tady,
kde jsi hvězdo zářila,
mladík oči její líbá.
Dívka s hvězdou duše jedna,
nesmí býti protnuté,
na zemi ji stále hlídá,
keře láskou poseté.
Jako zázrak přišla dneska,
v srdci jeho zůstala,
jako pohár život světa,
na nebesích sladce spí.
Mladík stárne, dívka též,
srdce jako plamen stále,
hvězda v duši jemu slábne,
konec žití, hvězda padá.
Zem ji příjme,
mladík splyne s dívkou svou,
dívka v hvězdu znovu vstane,
na nebi již záři s ním.
Děti z oken venku hledí,
na nebe se dívají,
čekají že rožne hvězda,
nyní vidí obě dvě.
Hvězdy jsou si stále blíž,
měsíc lásku jejich sváže,
nebesa se rozzáří,
noc již končí, slábne dým.
Mladík s dívkou hvězdy tvoří,
dívají se na sebe,
hvězdy letí někde již,
tam kde láska tančí, spíš?
Obě dvě se náhle spojí,
z dálky vidět kometa,
letní, zimní jarní čas,
ozařují stály jas.
Děti na zem usedají,
dvě dívky a jeden chlapec,
nesou jména hvězd svých.
kometa je oslovuje nekončících,
Eliško, Jane a Marie.
Kometa tvořící dvě hvězdy,
láska jejich roste stále,
ona sílu neutáhne,
rozešle ji světu blíž.
Nebe tvoříc lásku světa,
ze dvou hvězd tvořených,
dříve byla jedna hvězda,
dnešní lásku nespočítá.
Marie
Jemná vločka na zem padá,
lístek břízy ve větru,
peří lehké poletuje,
modré oči bez dechu.
Zvadlé kvítí v nočním šeru,
pavouk jemnou síťku spřádá,
dívka s růži v zahradě,
Marie se oslovuje,
když jde z domu po mechu.
Vlasy jemné nadýchané,
tvář jak malovaný džbán,
srdce tepe jako zvon,
na zámku je mrtvý kos.
Zpívá slavík svoji píseň,
příjde dneska Marie,
závoj lehký jako třpyt,
modré nebe, plný cit.
Hledá stále dnešní krásu,
jinoch na ní myslívá,
přistupuje, ústa líbá,
šťastná Marie se usmívá.
Zaplesalo jejich srdce,
láska se dnes zrodila,
ovoce jak lesní cit,
slunce záři, zrcadlo je rozbité.
Jemný štětec, slunce jarní,
prsten zlatý, srdce jemné,
on a ona spolu jsou,
nehynoucí srdce mají.
Přišla jako jemný vánek,
Marie se v záři sklání,
nedokáže jarní skřivan,
jemné plátno, měsíční svit,
jen ten jemný cit.
Růže v zahradě jsou tři,
jejich štěstí nekonečné,
loutno pověz, jemné kvítí,
mech má dneska mrtvou mít.
Jeho jméno zahaleno,
v otázkách je ukryto,
srdce hoří k jeho dívce,
splyne v jeho obětí.
Znal ji dnes, už spoustu let,
probudila v něm svou lásku,
jeho oči, barva hnědá,
přistoupil a uchopil.
Marie jej neodmítla,
láska v ní je zahalena,
skřivan svoji, láska neustále,
zvony štěstí rozeznělé.
Své rodiče dívka má,
on ji svoje představí,
přistoupili, láska pukla,
hora soptí neustále.
Jejich věk se povýšil,
obraz v místnosti je velký,
v kostele je plno lidí,
nevěstu již přivítá.
Marie jak lesní víla,
ženich černý oblek má,
rozhlíží se kolem sebe,
její srdce zaplesá.
Poznala jej, spadlo nebe,
růže v sadech rozkvetly,
oči modré, plné záři,
její úsměv jako třpyt,
málem štěstí upadá.
Přistupujíc k oltáři,
svět je plný štěstí, lásky,
srdce pryští, velká síla,
mají pocit úlevy.
Zvony štěstí hlásí dvanáct,
den se dnem se spolčili,
dva životy v jeden vzplály,
růže v sadě zvolna bdí.
Oba hledí do svých očí,
štěstí dnes tu nalezly,
oltář roste, láska živá,
síla, víra, neodmítla již.
Přes jezírko malá lávka,
změnila se v jemný keř,
motýl svoji kořist hladí,
oceněna oliva.
Marie a Jan se znají,
růže rudé jako víno,
zvony zvoní stále víc,
dvě duše maj k sobě blíž.
Marie jak dívka jemná,
krásu svoji odkrývá,
Jan je šťasten, kříž je pryč,
hvězdy jasné, třpyt je blíž.
Oni svoje děti mají,
objímají, milují je,
tak jak ještě, neustále,
slavík svoji píseň zpívá.
Jeho hymna dokončena,
střevíc, křišťál, bledý cit,
štěstí, láska víra v nich,
Marie, Marie, Marie.
Strom přání
Lesní kvítí, trny jemné,
paseka je plná květů,
srnka natahuje líc,
nezrodí se nikdy víc.
Mladík jemnou trávou kráčí,
po cestičce tenounké
ptáci kolem štěbetají,
dívka bledá, okouzlena.
Dříví voní celým lesem,
včelky bzučí, med je sladký,
kvítí jako vánek nedotčený,
rákosí je plno hmyzu.
Tráva plná letní krásy,
stromy jako jedle vyschlé,
na mezi je jemný sníh,
spousty přání vysloveny.
Mladík vyslovil i svoje,
čeká že jej vyslyší,
k stromu přání přistupuje,
živé větve, mrtvý mnich.
Moudrý strome, vyslyš přání,
o nic víc tě nežádám,
můj svět nemá žádnou cenu,
když je milá vzdálena.
Vroucné přání, srdce krásky,
zrnko prachu, květ fialky,
strom přání dnes vyslyšel,
mladík hlavu svoji sklání.
Na palouku jemný cit,
to duha, stéblo jarní,
dívka, okna zavřená,
vítr kvete náruč v ní.
Nekonečné dlouhé časy,
příjde jas a noční bdění,
širé lány, domy nahé,
potok vlnku usmrcuje.
Toho dne je ráno jasné,
malý brouček s kosem tančí,
štěstí krásu obětuje,
nezrodí se oliva.
Letmá panna k stromu kráčí,
jeho listí, samet jemný,
vítr, harfa zvučí již,
dívka, jemný oblak hledí.
Kalich smutku,
poklad zlatý,
neděle je jako sen,
když je chlapec omámen.
Strom už přání světa sbírá,
kořeny jsou stále silné,
v tom je náhle suchý rok,
suché listí dnešní klid.
Lidé světa umírají,
jaro, to je živý čas,
mladí lidé dospívajíc
smrt a růže, věčný jas.
Strom přání je plnen smutku,
potok, čirá voda kal,
vítr mění svojí strunu,
když tu mladík světlo spatří.
Dívka, na opačném konci,
srdce lásky zasažen,
oba cítí stejnou touhu,
strom přání jej vyslal, len.
Starý muž tu dříví sbírá,
javor, topol, čirý smrk,
srdce trpké, sladký jed,
smrt se vzpíná, modrý květ.
Láska čistá vzduchem proudí,
silné vlákno pavoučí,
čiré kvítí, jemný bodlák,
poutník stojí, nekráčí.
Muž sekeru uchopil,
vydává se do lesa,
smrky jenom domů běží,
hlásí poplach, nesyta.
Kráčí stále větším houštím,
keře staví zlatou bránu,
vetřelec je blíž a blíž,
nenalezne svoji skrýš.
Na palouku jasná zář,
uprostřed je starý strom,
jeho oko zmerčí svit,
strom poráží, ach ten kvit.
Všechny přání strom opouští,
tužby proměněné v krev,
srdce bolí, neuhasnou,
mrtvé dítě, živé kvítí.
Stromy hasnou,
tenké kvítí,
duše klíčí,
mrtvý cit.
Všechny přání světa vzplály,
mrtvý strom už k zemi padá,
domy pusté, holá zeď,
mladík mrtev, pustá lež.
Dívka, kos a bosí keř,
slabý vítr, rosa temná,
slepý hůl dnes odhodí,
jabloně, smrky, mrakův květ.
S kořene se krev už valí,
lidstvo mrtvé, konec světa,
svět je dnes už provinilý,
nedočká se záchrany.
Strom přání už nesplňuje,
poupě, keř a slavík taje,
krev je sladká jako med,
dívka stárne, voda jemná.
Už je mrtev, živá smrt,
loutna zpívá, holý prach,
led už dneska neroztaje,
dnešní jetel na horách.
Láska
Ach ty hvězdo čarovná,
ukaž cestu zlatou dnes,
láska jemný proutek flétny,
dívka smělá, lesní víla.
Není větší kouzlo světa,
léku není, je ten pravý,
poupě malé, kvítek bledý,
láska jako mocná zbraň.
Pevné pouto sváže život,
mladí, staří, každý dnes,
je jen dívka zahalena,
rozkvete a nezahyne.
Ten kdo nechce přijmout lásku,
jako kostra živá je,
bez ducha a s citem chladným,
nechť ať žije bez poznání.
Strach je pro někoho silný,
jiný jej však přejde snáz,
kde má ale lásku hledat,
proč mu nikdo nepoví.
Semínko je stále nahé,
kdo jej asi zahřeje,
půda jemná, dívka krásna,
srdce to je půda světa.
Jemný keř, bledý den,
když je ráno malované,
křišťálový lustr stárne,
dům jak prázdný bez jména.
Peníze a poklad světa,
není to co žití je,
lásku za něj nezískáš,
přátelství se mění v lásku.
Čistá jako lilie,
křehká, silná, vzít se nedá,
obě sestry spojí smrt,
vstanou znovu, stále žijí.
Je snad místo na tom světě,
odkud láska přichází,
je to kouzlo, divy světa,
den se náhle promění.
Pohár vína, lesní zvěř,
laň a lev jsou jako bratři,
tele, tygr venku běží,
vítr v srdci, silný sníh.
Láska ta se rodí čistá,
neposkvrněná a svěží,
miluje a šťastný je,
ten kdo ji obětuje.
Láska k dívce,
láska k chlapci,
čistá jako zralé víno,
žádný kal a nádor světa.
Tajemství je láska zralá,
jako mladík svírá bodlák,
střevíc modrý, dáma z nebe,
zima teplá, léto chladné.
Cesta k lásce,
dlouhá, krátká jako řeka,
kde je konec, kde začátek,
ten pramen, jeho stříbro.
Tupá jehla stromy protne,
svit, noc a klidný šakal,
Marie je dívka lásky,
Přátelství je vzácný dar,
Kouzla lásky zahaleny.
Růže s láskou, ostrá zbraň,
přemýšlíš, co jsou to slova,
jak je složit dohromady,
přátelství a láska nesmělé.
Nekonečné touhy světa,
štěstí, lásku přejou všichni,
Amorovy šípy letí,
srdce poutá druhé k sobě.
Mladík v dáli slzy roní,
jsou to slzy radosti a štěstí,
lásku poznal v dívce smělé,
tam kde jinou nehledal.
Co je láska, co je štěstí,
přání smělá tvoří celek,
kostel, chrám a katedrála,
spojic štěstí nekonečné.
Láska ta se skrývá v Bohu,
následníci pokloní se,
žádný národ není pravý,
pouta je vždy jediné.
Dívka nesmělá a bledá,
hvězda jitřní, strom usychá,
láska živá, štěstí jasné,
přátelství a lásku svírá,
šťasten svět co poznal krásu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář